Podobná noci...

Zas dávná bolest v záření zraků mých mrazivou mlhou se vssála,

a řeřavé vydychování barev mi srážela v bělavé kotouče chmur.

Touha má, dušená, v třesení chorobném dotknout se bála

myšlenek rozžhavených klaviatur.

Šat soumraku duši mou oblékal, z doutnavých, palčivých paprsků snován,

a ticho do nejhlubších, hrobových poloh sjíždělo klesáním škál.

Den odcházel, zarmoucen, útrpným pokynem hodin pozdravován,

jak od lože mrtvého ode mne v zádumčivou svou dál.

Jen bolest mi dýchala hlubokým dechem, jenž Vzkříšení zpívá,

nepodrobená času, vítězná nepřítelkyně snu,

podobná noci, jež jediným pohledem do všech oken se dívá,

a všem pohledům otvírá jediné okno k věčnému dnu.

Jen bolest mi dýchala hlubokým dechem, v němž utajen leží

výkřik mé matky, jak v první mou hodinu chudou síní se táh,

i poslední výkřik, příšerně jásavý, jenž v hlubinách duše mé střeží

tohoto snění slzami vlhnoucí práh.