Podpis.

Já pouze jednou viděl jsem jej v žití,

byl plný života a plný síly,

vlast pozdravil po dlouhých, těžkých letech

a v jeho očích chvěl se divný odlesk

niv zámořských a velké, volné vlasti.

K nám vrátil se a chtěl zde kosti složit

pln velkých myšlének a zkušeností,

muž celý, zralý, tvrdý jako žula

a praktický, jenž počítal jen s fakty.

Chtěl mnoho zde, jak věděl a sám zkusil,

a celou budovu tu jeho žití

v hrob sklátil podpis – odepřený podpis.

Já nemám práva, někoho zde vinit;

však jedno bodá mne, ten krátký podpis,

jenž odepřen za celé lidské žití,

jež dobré bylo v úmyslech i snahách,

v té práci, bdění, sterém odříkání,

v těch cestách přes ocean a v té lásce

ku staré vlasti – že můž’ pouhý podpis,

či lepé prosté jeho odřeknutí,

být prahem k životu anebo k smrti,

to dojalo mne hluboko, až k slzám.

Tak umřel v cizině, pochován doma

na ňadrech matky, po které tak toužil,

v hrob předčasně sklán pro ten pouhý podpis,

líp, pro podpisu toho odepření...

Ach, jací otroci jsme! – „Ave Caesar!“