PODŤATÝ KEŘ.

Viděli jste na podťatém keři

růžičku se rozvíjet,

když jí vláha přes noc obal zpeří,

a pak zlíbá slunce ret?

Zkvete přece, třeba v starém trsu

ranou život navždy zhas’ –

tak i na kmetově chorém prsu

zkvetl dívčin život zas.

Hrůzou stařec přeubohý hyne,

ale přece jásá duch,

líbá plavce, dceru na hruď vine:

„Ó, jak miloval mě Bůh,

anděla že družil k andělovi,

krotě dvojích ňader vír;

polib, dítě, nepohrdej slovy,

juna v rakvi, učiň smír!“