PODVEČER V JESENI.

Je soumrak v jeseni tak barvitý a ostrý,

že vzduchem studeným a čirým, v němž se tyčí, kroutí,

stromů a keřů chvějící se kostry,

tak čistě kreslí se černé a pevné proutí!

Dnes jsou tak kouzelné ty dálky otevřené!

Na nebi barvy zříš tak kovové a stkvoucí,

červeně fialové, modře, ruděžhoucí,

od větrů rozčechrané, provětřené,

jak na paletě obří rozetřené.

Jak pobřeží, k nimž smělé plachty s větry,

přes všechny vzteky rozvichřených šlehů,

v tom širém oceánu vzduchu beze břehů

se nesou v odvážném a dobrodružném běhu,

prostoru brázdíce nesmírné kilometry –

co v bouři výší těch, vítěznou slyší douti

pochodu hudbu ke své slavné pouti:

Tak jevíte se, dálky, zraku duše mojí,

jež patří k Vám se steskem touhy svojí!

Oh, jeseni! Ty dobo dálek, vzduchu!

Odvážných vzduchoplaveb argonautů výší!

Jak v širých prostor nesmírné své tiši,

touhu po pobřeží všech nespatřených říší –

jak v duši probouzíš tajemných dálek tuchu!

Sen křídla má, v dál širou letí jima,

s ním chtělo by i moje srdce plouti –

leč tělo smutné v zajetí je jímá,

jak ptáka klec, že nemůže se hnouti.

Sen křídla má, tak směle k výši spěje –

tam i můj duch by stan chtěl rozepnouti!

Leč místo křídel, tělo, jež se chvěje,

vlec’ musí na své, k cíli dlouhé, pouti!