PODVEČER ŽNÍ.

Hospodář usedá na zápraží; chýlí se podvečer žní.

Léto je dobré, úroda dobrá. Vlídné je plynutí dní.

Hluboko pod nebem pokojným pokojná leží země:

a nad obrazem všech známých čar

srdce ti bije tak jemně,

jak vešel bys’ v teplý útulek; a co se na večer sklání,

v srpnu tvé duše vyzrává laskavé odříkání.

Zavzdychne louka; jdou koleje v dál. Mateřídouška voní;

a před tebou hory jak mateřská dlaň

rozlehlost života cloní.

I cesta je rovná z večera;

a jak se tak zadíváš do šera,

všechno je daleko, všechno je blíž,

že srdce tvé zmámené neví již,

ve kterém věku bdíš.

Den co den, stejně po léta,

s výšiny cesta jde v údolí,

bílá a rozjetá.

A kdysi tou cestou šel mladý hoch,

na nohou bláto, déšť ve vlasech,

a bláznivá písnička dálavých ploch

výskala na jeho rtech.

Hoch bezbranný, vroucí a hravý

pad’ ústy do vlhké trávy:

„Já dobudu ohromný, radostný svět!“

To bylo mu lhavých osmnáct let –

Nedobyl světa; přes hory nešel. Ukryl se v tichosti kraje,

jen do sebe naslouchal puklinou srdce,

jak obilí života zraje.

Čekával také na dobré žně; vídával svoje děti,

hladové hnízdo jestřábů, křídloma neklidu chvěti.

Tehdy se zadíval na cestu. Byl shrbený, maličký, lysý,

a v podvečer duší mu zavzlyklo

nějaké zrazené kdysi.

Odešel, dobrý hospodář. Miloval zemi, s níž žil.

Druh večer, jejž měl tak věrně rád, neřekne ani „byl“.

Rovná je cesta z večera:

a jak se tak zahledíš do šera,

všechno je dál, všechno je blíž –

má lásko, zda víš?

Stesk hrdý a přísný jde s polí;

srdce je zchudlé, až bolí,

a k pláči je líto čehosi, co nelze vyčítat.

Hospodář vrata zavírá. Rač, Pane, dobré žně dát!