Podvečer.

Ticho, teskné ticho po světnici –

sedím, dumám opět při konvici...

A jak hledím do ní, vidím na dně

divný obraz míhati se ladně,

vidím, vidím matce v klínu dítě –

a pěsť chvátí číši křečovitě –

vidím na dně útlá dětská líce:

ne, ne, to já nejsem, matko, více!

Pusť mne, hořem šílím ve tvém klíně!...

Zachvěl obraz v plamenném se víně,

ale neprch’... Nuže, přízrak lepý

s číší zdrtím v tisíceré střepy!...

Vzúpěla mi číše pod nohama, –

neslyšel jsi ústa vzkřiknouť známá?

Opět – opět – ó když předojemně

skláněla se naposledy ke mně,

lkala tak – ach, tušila v tom pláči,

že víc dítě k srdci nepřitlačí...

Ticho, smutné ticho po světnici –

sedím, dumám opět při konvici.

Ha, co vidím přízraky jen samé?

Och, však se juž dávno spolu známe!

Růži – motýl ve kalíšku vonném!

Znali jsme se, však to úpí stonem! –

měli jsme se rádi – běda! znova

vyslovil jsem tajemná ta slova...

A sotva se první se rtů smeklo,

vzbouřilo mi v ňadru celé peklo.

Bláhový! – Však umím juž byť slepý:

opěť zvoní na podlaze střepy...

Divně sténají mně pod nohama,

jako ústa, dobře, dobře známá,

bědovala kdysi za tulákem,

skrytým v dálce horami a mrakem...

Ticho, vábné ticho po světnici,

sedím, dumám opět při konvici:

Kde jen dlí, že nevrací se ke mně!

Sčítám chvilky, hledím k dveřím temně –

ó můj bože! až tak náhle vkročí,

co jí poví ústa a co oči?

Dvéře vrzly – letím k ní jak děcko,

a co v srdci, v čelo líbám všecko!

Ó jak černá očka hledí na mne,

jak ty rtíky usměvavé, klamné

sklánějí se vroucně na mou šíji!

A ty ručky, sepjaté mi k skráním,

v čarokrásné, němé harmonii

svatým lásky mluví požehnáním!

Ticho, milé ticho po světnici –

sedím, dumám opět při konvici...

Vzpomínko! ty hudbo tajůplná,

kterak zní a blýská tvoje vlna!

Jako na výsluní skvoucí rubín!

Jako zápal z nejtajnějších hlubin,

jarní bouř i jarní snové zlatí:

tak mou mysl divokrásně chvátí!

Čarodějné z nitra ženou květy,

šeptáš-li mně líbeznými rety:

Hochu, hochu, kde tvůj úsměv dětský,

kde ty žárné touhy a sny všecky,

štěstí mládí, zápal lásky svatý!?

Jako hrob jsi, hochu, ledovatý!...