Podvyšehradská hlubina.

Osud temný pod Vyšehradem

Sídlí: veslujícím hrozí tůně.

Žehnejme se, když tam pojedem.

Vltava tam mnohé chová v lůně,

Pod vodou prý zelený má pán

Kouzedlně usnovaný stán.

Ctibora a Slavku, sličnou choť,

Vnadívalo toto položení,

Nosívala to dvé hbytá loď,

Nacházelo v plavbě opojení;

Na ní se i často houpalo,

Někdy byloby se skoupalo.

Chodí po břehu si pospolu;

Větřík od Zbraslavi libě věje;

Praví ženich: „Plujme k Podolu;

Ve křovinách hejno ptactva pěje,

Vnadí nás tam květem sněžný břeh,

Odtamtud nám vane vonný dech.“

Vstoupili v loď; v plutí milostné

Písně pěli, všecko při nich křálo.

Prchaly jim doby radostné,

Nebo dvé to láskou vroucí plálo.

Vděčně obrací se ku Praze,

Jeví, jak jim v srdci přeblaze.

Druh dí: „Zhledni, na skalí kdo ční?

Posílá ti políbení rukou,

Líce se ti podezřele rdí;

Vzteklost se mne mocní, zajdu mukou.“

Děva praví: „Jen ho šílit nech!

Tvou jsem věčně, nenávidím všech!

Kam to pluješ, tam co Libuše

Mnohé shladit dala, k strašné skále?

Dlí tam vodník!“ – Dí druh: „Miluše,

Hle, jak dává znamení ti stále;

Skončit se to musí, radš chci sjít,

Nežli takto stále v strastech žít.“

Dí ta: „Přestaň šílit! Vichr prach

Na silnici do kotouče zdvihá;

Blíží se sem, klíčí mě tu strach.

Dej se rychle v levo, tamto číhá

Na nás zhouba jistě patrná,

Kocábka jest naše chatrná!“

Odvece druh: „Neděsí mě vír,

Tenť již s naší lodí sem tam zmítá,

Přestane mě v srdci hrýzti štír;

Mysl má tu dobu vroucně vítá.“

Řeka rozvášněná celá vře,

Děva poděšená strachy mře.

Když tak kolotá se sem tam loď,

Děva ztratíc váhu, v mok se vrhla.

Druh předc zachovat chtě skvělou choť,

Sápe po ní; ta ho s sebou strhla.

S živly zápasí tu; křičí lid:

„Pomoc! pomoc!“ Nemoh’ zniknout skyt.

Nebyl k nalezení nikde sok.

V vášnivosti nelez v nebezpečí,

Sic jsi ztracen, zlý duch ouklad ok

Tenkráte pak nejjistěji léčí.

Jeví lidstvo pro ně podnes žel,

Že je jiný osud potkat měl.

Rozpráví se, že se v noci zpěv

Děvin s skály slýchá za měsíce,

Že jest bledá, že jí schází krev,

Trudnost že tu jeví její líce,

Pak že koná se skaliny skok:

Žblunk! v tom že ji zhltí chladný mok.