Podzemní hlas.

Za hřmotu kladiv, za sykotu páry,

za hluku tržby, za skřipotu per,

v tom všedním shonu zábavy a práce,

jenž kolem šumí z rána po večer,

my pachtíme se, hrajeme a sníme,

jde stezkou vyšlapanou žití směr –

Však časem náhlé zděšení nás jíme,

když pustá vřava chvilkou oněmí:

neb slyšet mníme,

že duní cos a reptá pod zemí.

Pod věncem erbů, počernalých věkem,

vlá, šustí hedbáv, blýská drahý kov,

kruh vyšňořený hodovníků pyšných,

své správce haní, chválí dnešní lov,

po sličných tvářích žhoucím okem těká,

hrá jemným žertem, květem dvorných slov;

leč poduška když panstvu kyne měkká

a v temnu zámek s parkem oněmí:

tu ve snu leká

je dutý řev, jenž táhne pod zemí.

Muž vědy skoumá pronikavým zrakem

svět vodní krůpěje i hvězdnou říš

a v labyrintu záhad smělým krokem

až v nejtajnější vniká pravdy skrýš,

tká křídla, jimiž v netušené cíle

se ponese duch lidský výš a výš –

leč náhle ustal v důmyslném díle

a s bledými naslouchá tvářemi –

to z tiché píle

jej vzrušil temný rachot pod zemí.

Ve chrámu krásy sochařovo dláto

se štětcem o náš obdiv zápolí

a hudba čarná v opojenou duši

hřmí vodopádem, ptáčkem šveholí,

zrak pěvce nadšený se hvězdou leskne

a rtoma boží zvon mu hlaholí –

Však časem přelétne stín dumy teskné

tu krásu všechnu, struna oněmí

a temně třeskne

nám v ucho hrom, jenž duní pod zemí.

Kol soptí váda plemen, vládců, říší,

svět veškeren se zmítá v rozporu

a časem dvojí lidstva mrak se sbírá

pod zpupná hesla divých praporů,

by pro píď země, mrzký zisk a pýchu

sil smrť a hrůzu v širém prostoru –

Než mír kdy svitne na zdeptanou líchu,

vír bubnů, chropot padlých oněmí:

tu v mrtvém tichu

bouř jinou slyšíš dunět pod zemí.

Do skvostných salonů a dusných dílen,

pod klenbu sněmoven i krčmy vích,

do našich modliteb a blasfemií,

v žen štěbetání, dívek jasný smích,

do fanfár slavnostních a denních sporů,

do lehkých vtipů, frásí květnatých –

jak pod scénou hněv tragického choru,

když vině hrozí Erinnyemi,

ve hrozbě, vzdoru

zní temný hlas, jenž reptá pod zemí.

Nadarmo hlasač volá: „Prázdné tlachy,

sen fantastický potřeštěných hlav!

Řád lidstva stojí na žulových sloupech

a stráží bezpečnou mu starý mrav,

na stolci nerozborném zákon trůní

a pouty železnými třímá dav –

kde zmije zasyčí z těch kalných tůní,

hned rozpoltěna mečem oněmí – – “

Dál přece duní,

ba věřte, duní bouře pod zemí.

Jen ucho skloňte k půdě kolísavé,

jak výš se nese temný hluk a šum,

jak rachot v hlubinách se blíže valí

a vyplnění chystá teskným snům,

kdy společnosti krok se v bezdno sveze,

řád její slétne jako z karet dům,

kdy ortel soudce, anathema kněze

i prosba pěvce hrůzou oněmí,

až prorve meze

ta děsná bouř, jež duní pod zemí.