podzim 1936

jde dělník pěšinou a do dálky se dívá.

„co myslíš, toníku,“ dí nezaměstnaný

s rukama v kapsách, kde nic nezahřívá,

potkav ho jako list, v ten podzim vyhnaný.

„co myslíš, bude prý zas letos krutá zima,

a člověk nemá už, kde by vzal naději.“

však toníkovi stín se stmívá pod očima,

a rty se mu jak v snách jen tiše zachvějí:

„španělsko.“

jde člověk učený a usmívá se smutně,

sychravou ulicí s ním kráčí starý druh:

„můj milý,“ povídá, „my vzdělanci jsme nutně

pro řád, v němž nad hmotou by zvítězil vždy duch.

a mravně přerodit se musí lid i vůdce,

by ctili svobodu, když si ji přisvojí...“

však člověk učený tu zastaví se prudce,

jak nabroušený nůž mu fráze překrojí:

„španělsko.“

a také básník jde tím strašným listopadem,

v dech země křehnoucí čpí krvežíznivost,

a město kupčící mu v zádech syčí hadem

svou uspávací lež a liceměrnou ctnost.

tu boha, věčnost, smrt a vykládání z ruky,

tu sny a pověry chce pěna večerní...

však srdce básníka je s dělnickými pluky,

jež v dálce bojují, a myslí mu jen zní:

„španělsko.“