Ó PODZIM...

Ó podzim mně vždycky tak blízek byl

a bolest mou nejednou utišil...

Ty západy jeho a smutek niv,

vše zvadlé a mdlé, co žhnulo dřív...

A vítr, který tak žalně lká...

Ta oblaka jdoucí do daleka...

Pach listí, jež u stezek zetlívá,

a nálada krajiny tesklivá.

Je cosi v tom stesku podzimním,

co duši léčí vždy klidem svým,

takový blízký cit to zklamání,

jenž před smrtí strach z nitra zahání.