PODZIM DUŠE.

Park sežloutl a stichl juž v tom teskném umírání

a ohně dávno vyhaslé víc nedovedou vzplát;

zní z šedých polí večerem vran drsné krákorání

a v luzích k dálkám rozpjatých i bledý ocún zvad.

Jsou pusty moje komnaty, kde těžké vůně táhly,

a v zádumčivém orchestru ztich akkord vítězný,

stesk padá v celý zámek můj, stesk dusivý a táhlý,

pro umučené naděje, pro odchod Princezny.

Oh, kde ty písně vášnivé, jež zmíraly v noc kdysi!

Můj Bože, je mi líto tak těch tónů doznělých! –

Nad vysílenou krajinou mrak olověný visí

a zvolna, zvolna do zahrad se snáší vlhký sníh..