PODZIM HRŮZY.

Je ticho na pokraji našich hor, zkad zástupy se zvedly,

jen nepokojné lesní prameny kolem nás zpívají.

Nedávno teprv naši odešli; již jejich obraz zbledlý

se ve vzpomínkách duší potácí, podzimní barvy splývají.

Na rozcestích nás mlhy čekají, z nich slunce nevychází,

neb, zdá se, kdesi vykrvácelo: laň, zastřelená v mlází.

Povozy přeplněné odvezly za vojsky naši sklizeň,

jen paběrky jak žena chudobná jsme vzali do klína,

by děti nemřely nám v náručí, až hladu těžká trýzeň

zabuší neúprosně na vrata jak smrti hodina.

Jedinou touhou všem nám společně užaslá srdce tlukou:

ve víru zkázy život zachránit umdlévající rukou.

Jak vzteklí rozdavači krutých ran se plíží s bojišť zvěsti,

však jiné si k nám vlídně sedají jak lékař s obvazy.

Snů hrůzy ze spánku nás burcují, strach bledý na rozcestí

jak soudruh se k nám tulí za noci, k jitru nás provází

a slovy mrazivými šepotá, když zničených měst plamen

se proti nebi vzepial hrozivě tisícem žhavých ramen.

Nad námi v hlubinách propastných jak roje tažných ptáků

letadla krouží, v dálce mizejí, boje tam svádějí,

nezřena kdesi odpočívají v přístavech černých mraků:

snad vrátí se nám s výšin vítězně s nákladem nadějí

či rozbijí svá prsa kovová o tvrdé hroty skály

jak lodi na výpravě šílené, jež v mlhách ztroskotaly.

Nejistá, chorá země chvěje se jak tělo v těžké křeči,

vražedné srpy květy požaly a radost nestálá

odlétla s ptáky vyplašenými, když probodnuta meči

kdes’ v poli srdce bratří ztracených bušiti přestala.

Kol vesnic belhají se ranění a z rozvrácené půdy,

rozryté třaskavými náboji, ční zkomolené údy.

Čas chutná jako odvar pelyňku, jejž život v číš nám nalil,

snad proto, by nás navždy vyléčil z dědičné slabosti.

Jak kvetly růže díla našeho! Blesk hněvivý je spálil.

Kéž nové blesky mocně zažehnou nás tvůrčí žádostí!

Zem’ zpustošenou vyrvem nicotě a zkrvavělým temnem

až k slunci, ověnčenou paprsky, v náručí svém ji zvednem.