Podzim kokoty.

Pod palným dechem vilných retů

tak záhy povadly jí tváří lilie,

dnes terčem úsměšků je světu,

jenž vůni vyssál z ní za noční orgie.

Zří černým okem závistivě

na mladší družky své v těch řadách kočárů,

rej bacchantický když vře divě

jak triumf Rozkoše po dráze boulevardů.

Již stárne... Nevábí již muže,

v své pestré pláštěnce však vyjde den co den,

kde ženy koupit lze i růže,

k těm zářným oknům vyzlacených kaváren.

Před restauranty jak to šumí!

Punš hoří, pivo pění se, chřest šálků zní...

Tu duší táhnou jí jen dumy

a posléz v zrak se derou slzy nervósní.

Po dlažbě cupe do únavy...

Je půlnoc, z divadel se žene černý proud,

v něj darmo vpaluje hled žhavý,

květ zvadlý nikdo nechce ke rtům přivinout...

Když v mlze jitra chvátám domů,

ze svůdných féerií tak hořce znavený,

plá na mne zrak ten v stínu stromu,

kde hříšná třese se u chrámu Mad’leiny.