PODZIM NA HANÉ.

Ve sladký rmut pláň černá pohřížena

jak oddychujíc od velkého díla,

a slunce zář, jež dřív ji žhavě ryla,

se chvěje po ní v úsměv proměněna.

A v blankytu vrou mráčky jako pěna,

vrb řadou silnice peláší bílá,

kde zřít, že zlatá manna zem tu kryla?

Jen vítr po strništích lkavě sténá.

Ó Hano! Jeseň Tvou kdo cítil jednou,

ten sáhne k srdci, zda jest velké dosti,

a vše, čím lkáš a mluvíš k němu, zhostí.

Ty vzdychneš – z ňader Tvých se zvuky zvednou

a zní pak v těžký, dumný, divný zpěv,

tak jej zpíval Ivan Turgeněv...