PODZIM V BŘÍZÁCH.

Na listech vadnoucích se rozechvěl svit zlatový

a zahrál odleskem na kůře břízy bílé.

O kráse pádu s větrem šeptalo si listoví,

o tichu zmírání, o sladkém dosažení cíle.

S příchodem večera kdo směle odpoví

té jejich řeči bizarní o nekonečném díle

a o věčnosti zániku a slávě obnovy

v kameni, květu, zvířeti i pohádkové víle.

Vzrušeně lkají teskné zvonů hlaholy.

Nadarmo rozum chladný srdce chlácholí.

Hle, vždyť i nebe v dálce zaplakalo růžemi!

A večeru zem’ zbytek svého tepla dá.

S chladivou rosou, která na trávu se ukládá,

i první žlutý lístek zvolna padá ku zemi.