PODZIM V DUŠI

Zemáky se v těžkém měchu

vozí do statků,

děti pálí pro potěchu

pýře hromádku.

Básník při tom lelky loví

v pošetilý rým,

zemáky jsou sousedovy,

jeho z pýře dým.

Čas je ozim rozsévati,

aby vzešla z lích,

nežli závoj jinovati

ulpí na větvích.

Účastně zřím k ruchu tomu

přeje dílu zdar –

sám však v mošně nesu domů

jenom veršů pár.

Prázdné ruce, prázdné sýpky,

jen těch veršů na otýpky –

žel, že jimi byt

nelze vytopit!

Teskním jako klavír hluchý

v šeré komnatě,

hovořit jenž s mrtvých duchy

umí dojatě.

A přec časem kdosi sedne

zlehka k nástroji,

zaprášené víko zvedne,

zpěvem opojí,

až se v staré tÓnů skřínce

pedál roztřese.

To tak Mladost ve vzpomínce

srdce dotkne se...

Už se valem připozdívá,

rosný padá chlad,

sbírá Jeseň zádumčivá

plody ze zahrad.

A já dosud neztih' svézti

žatvu poslední –

vězí ještě síla v pěsti

jak v žár polední?

Dopřej vlídně sil i času,

dnů mých Vladaři,

až bych snopek zralých klasů

složil k oltáři!

Ohlížím se sklizní novou,

kterou ve chvatu,

mládež s pýchou Kolumbovou

sváží k výmlatu.

Snopů dost, leč hluché klasy,

v zrnu mnoho plev,

slyším ženců zpilé hlasy –

ale žádný zpěv.

Pro setbu se do ciziny

jezdí v zástupech –

vzácnější chléb ze stuchliny

nežli pecen z Čech.

Na stráni ohýnky pasáků,

sivé z nich valí se čmoudy,

jako by průvody přízraků

kráčely přes hnědé hroudy.

Jako by na mžik se vraceli,

kdo zde kdy do krve dřeli,

aby rtů vychladlých pocely

na půdě dědičné lpěli.

Vítejte, dědové z podsvětí,

vítejte, přemilí hosté,

stín vaší šlépěje posvětí

brázdy – a nová žeň vzroste.