PODZIM V KRAJI.

Už kývají se vzduchem větve holé,

a po cestách se suché listí honí,

den příliš záhy za obzor se kloní,

a z řeky stoupá mlha v šírá pole.

Květ ovadlý už na skřiveném stvole

jen jako ze sna mrtvým dechem voní

a spadne zítra. A zas jako loni

se v prázdno ozvou vrány v brázdách dole.

A pod oblohou ticho nekonečné,

v němž každý zvuk je ozvěnou sám sobě,

a vlastní hlas ve vlastní duši děsí.

Pak v srdci na dně zašeptání vděčné

se cele vzdává mystické té době,

jež i svůj zánik krásou ožehne si.