Podzim v městě.

Na chrámy, domů stěny, krovy,

na oživenou ulici

svůj nádech sype dušičkový

den popelavý truchlící.

Po šedém nebi slunce chladné

se plíží smutně drahou svou

jak chorý, jenž den ke dni chřadne

a okřívat chce procházkou.

A v parcích žluté listí slétá

na mokrý písek pěšinek,

a na záhonech odekvetá

květ prosaických jiřinek.

Vše zhaleno je v teskném hávě,

vše do žluta a do šeda,

i myšlénka, jež v lidské hlavě

se těžkým křídlem pozvedá...

Mám rád ten čas... Jak k jihu ptáci,

než přijde zima ledová,

tak do města se nyní vrací

květ našich krásek z venkova.

A vrací se tak s krásou svěží

a s takým v oku výrazem,

že řek’ bys, že v nich ještě leží

to celé léto obrazem!

Na lících letní růže žhavé

jim vidíš dosud čerstvě kvést,

a v očích, letní noci tmavé,

však plny mihotavých hvězd.

Na rtech jim dosud barva zbyla

a jahod chuť, jež trhaly,

vlas jejich vůni rozestýlá

těch květin jež tam vplítaly.

Jsou prováty, jsou prosyceny

tím žárem, kouzly vábnými –

mám podzim rád – ty naše ženy

jsou nejkrásnější v podzimi!

Hra přírody! V té melodii,

již smrt zde křídly třepetá,

jen žena pyšně vznáší šíji,

jen žena hrdě rozkvetá!

Však přec ne sama. Na té nivě,

kde žila letní měsíce,

své hořké květy zvedá snivě

ocúnů rudých tisíce...