PODZIM

Jak jasně mluví hodiny ty,

kdy mlčí pokosený lán,

kdy hory, stromy, lidské byty

jak v ocelovou desku ryty

jsou v obzor, volný dokořán.

Kdy chladný, přísný vítr ranní

po horkých nocích, žhavých dnech,

tlak dusných mraků rozehání

a rozletí se širou plání

jak mořem letí slaný dech.

Pak dlouho chodím pěšinami,

svist srpů, šelest kosy ztich,

a mnoho každá chvíle dá mi

vždy z klidu, kterým hebce mámí

stesk zářijových brázd a lích.

Však klid ten není daní marnou

těm prudkým touhám z podletí,

ne, on je lázní blahodárnou,

jež svěžestí vln jednotvárnou

je zvolna smývá z paměti.

Ó záplavo, jen stoupej výše,

ať prolneš srdcem churavým,

duj studeně až v ony skrýše,

ze žertev proradných kde dýše

snad jiskrami teď ještě dým.

Chci chlad tvůj cítit, vodo živá,

kde hořel plamen záludný,

ať znovu mladě důvěřivá

se do budoucna duše dívá –

a třeba v říjnové již dny.