Podzim.

Lípa se smutně tahem větru kloní,

Chvějíc se, jako by se modlit chtěla,

Po lese vír se v žlutém listí honí

A kaple stojí sirá osamělá.

Hle, na oltáři věnce dávno zvadlé!

Pavouk v nich rozstřel tkaniny své duté;

I klekadlo hle, zbořené a spadlé,

Bodláčí, trní bujní z něho žluté.

Kde poutník ondy, v ústech zbožná slova,

Toužebně klečel v hluboké pokoře;

Tam truchliv sedí prorok, šedá sova.

Zdaž věští – že již svého zbaven hoře?

Po stěnách hustý mech, na prahu tráva,

Ve vížce to cinká při větru vání;

Kostelník lesů, vír podzimní vstává

A stará léta ke hrobu sezvání.

Však barvínek, hle! polokleslé rumy

Opřádá věčně ramenama svýma,

Jak nadějná nám v době žalné dumy

Myšlénka srdce útěchou objímá.