Podzim.

Jak smutně v krbu Meluzina kvílí

a venku déšť a bahno místo země!

Nám souzeno je zemřít dlouhou chvílí. –

Má žínka mladá přisedla si ke mně

a slíčnou hlavu kloní v resignaci.

Po chvílkách vstává, oknem v dálku hledne,

ke tmavým mrakům modré oko zvedne

a s povzdechem se na pohovku vrací.

Tak bez myšlének, mlčky, v polosnění

tu živoříme, světem zapomněni.

Náš bílý dvůr jak ostrov v širém moři,

jejž plavec vždycky mine na své pouti,

nad černá pole ze zahrad se noří,

a kam jen může oko dohlédnouti,

vše pusto, prázdno, zahaleno mračny.

Tu a tam ještě tráva žloutne v poli

a podél cesty někdy havran lačný

z brázd vyletí a sedá na topoly. –

A žena vzdychá z hloubi srdce svého:

„Kéž bůh nám pošle hosta jediného!“

A zase hledí na široká lada. –

Jak lituji tě, moje žínko mladá!

Teď zahrál úsměv kolem jejích rtíků.

„Kdos jede k nám!“ tak s jásotem mi hlásá

a před zrcadlem stojí v okamžiku.

„Hle, kočár, kočár a v něm naše spása!“ –

Já zatím hádám, kdo to bude asi? –

Dva sousedé a mladý přítel z města.

„Ach, vítejte nám! Jaká byla cesta?“ –

a strašnou kletbu šleme na počasí. –

„Jste unaveni?“ – „Nebýt toho deště.“ –

„A jak se vede drahé vaší paní?“

a přítel z města hluboko se klaní. –

Sta otázek se vyrojilo ještě,

až na konec nás žena volá k stolu.

Při druhém šálku černé, vonné kávy

se posmíváme všemu světobolu

a žvaníme hned o vavřínech slávy,

hned o chroustech a české politice,

s úsměvem blaha kávu srkajíce.

Však přece nám tu ještě něco schází!

Ó, karty, karty, jaké čáry znáte?

krev línou v ňadrech mžikem rozhříváte!

Nechť svatoušek si po nich kletbou hází,

my s nadšením jen vždycky sáhnem pro ně.

A nad taroky mlčky hlavu kloně,

na všechno kolem ihned zapomenu.

U okna zatím přítel moji ženu

svým vtipem bystrým znamenitě baví. – –

Ha, ultimo! – Nuž vítězi buď sláva!

A dříve, než jsme sobě pomyslili,

juž večer tu a přítel kvapně vstává.

„Je pozdě, – půjdem!“ trochu divně praví.

Já marně prosím: „Zůstaň ještě chvíli!“ –

Již odcházejí, – nuže: „na shledanou!“

A s mojí žínkou samotni jsme zase.

Já ptám se jí, dnes jak že bavila se,

a potutelně její očka planou,

když v usmívání šeptem odpovídá:

„Jak moudrým manžel, který ženu hlídá!

Tvůj přítel z města celé odpoledne

mně vyznával jen svoji lásku vřelou

a za stisknutí mojí ruky jedné

chtěl život dát i ztratit duši celou!“ –

Já zulíbám jí za trest ručky obě:

„Kdo, moje drahá, odolal by tobě?“ –