PODZIM.

Mlhavo a pusto kolem,

není květů, není písní,

pouze člověk se svým bolem

mrtvým krajem bloudí sám.

Pustým krajem v zamyšlení

srdce lidské bloudí samo,

tiché sny a tiché snění

chvějí jeho duší mdlou.

Smutné srdce vzpomíná si

na čas lásky – první lásky,

kdy líbalo zlaté vlasy

milence své ohnivé. –

Kdy líbalo její líce,

horké rty a žhavá ústa,

hvězd nebeských na tisíce

když zažehlo černou noc.

Kdy se duše srdce ptala:

Miluješ mne, lidský květe? –

Štěstím duše zaplakala

spojena jsouc s duší Tvou...

S bohem, lásky snové zlatí,

pusto kol a mlha padá...

Či se s novým Jarem vrátí

nová Láska v duši mou? – – –