PODZIM.

To podzim kráčel pomalu z hor,

svou berlou listí pobledlé střásal,

v pastevců písních tajil se stesk –

on stády mlh svých pažity spásal. –

Vzpomínek těžké balvany klad

do stezek mých, kde bloudil jsem němě,

chechtal se v roklích bezlistých pak,

až děsem celá vychladla země.

Cítil jsem v srdci prázdnotu mrtvou,

ach, tenkrát jsem se samoty bál,

do roklí před ní v zmatku jsem prchal

a v slzách jsem se s podzimem smál. –