Podzim

Švestkově ojíněný den,

v závojích mlhy hoříš vzňatá,

chceš být dnes krásná, jsi tak dojemná,

jsi ještě milenka, a jsi už svatá.

Dozráváš vínem a kdoulemi,

mateřská léta rozkošnice.

Marnosti slza list žlutý na zemi,

vzdech Magdalény v plápol svíce.

Bakchickým révím si věnčíš tvář

i čelo, s něhož vášeň sňata.

Dívám se: je to svatozář,

Ó země na nebesa vzatá!

Byla jsem jako jabloň plodná,

vítr očesal ovoce mé.

Marně se k nebi vzpínaly větve,

jak slzy skanulo do prachu ovoce mé.

Dík krátkozrakým očím tvým!

Stín ratolestí na zeď sluncem kreslený,

v zákoutí teplém zpívá vodomet –

bíle a růžově tobě pořád kvetu,

nevidíš v hloubce fialový stín.

Svou zbylou žeň jak ptáci první hnízdo chráníme,

než slunce v mlhách spadne do hlubin.