PODZIM.

Jak smutny jsou ty naše Polabiny,

když vdova jeseň bloudí po březích!

Výš nebem šedivým se honí stíny,

kraj v těžkém zamyšlení leží tich.

Zřidlými vrbinami blýská řeka,

břeh pohlcuje dálka mlhavá,

luk zeleň šedá je a tklivě měkká

a na všem kraji leží únava.

Jak bez života skot se k zemi sklání

a pochmurně zřím v dálce duby stát –

by urychlil to smutné umírání,

teď krátký výstřel v chladné ticho pad’...

Mou duši divná úzkost zachvátila,

i hledal jsem, jak uniknout z těch míst –

ach, v poli kaplička tam kyne bílá,

jak holubice její zjev je čist.

A přes luka a rozorané líchy

jsem k bílé kapli chvatným krokem spěl –

ó, za svou bídu, Bože, za své hříchy

jak malé dítě modlit bych se chtěl!

Však na stupni již někdo klečí – žena.

Šat černý, smutný ocún zdobí pás,

je k spjatým rukám hlava nachýlena

a slzu tuším v stínu dlouhých řas...

A náhle cosi k srdci mému sáhlo,

pro ztraceného cos mne schvátil žel –

k té smutné ženě mocí mě to táhlo,

bych přistoupil a v tvář jí pohleděl...

Ach, poznal jsem ji! Moje první láska,

jak dosud živa je v mých vzpomínkách!

Jen kolem úst se vryla jemná vráska

a v tváři zbledl mladých růží nach.

Já přiklekl. Jen ohlédla se plaše,

kříž znamenala chvějnou rukou v chvat,

pak mžikem setkaly se zraky naše –

a odešla... Jen květ mi k nohám spad’...

Jak v dálce podzimního kraje mizí,

svou za mladostí hledím rozechvět – –

Vše odešlo, co bylo krásné, ryzí –

a v ruce ocúnu zbyl chudý květ...