PODZIM.

Umřelo Jaro a odkvetl šeřík i jasmín.

Zhynulo mládí a láska i úsměvy s ním.

Žár letního slunce spaluje poslední květy:

Ó zůstaň zde, Ajšo, pak přijde již podzim, oh, vím!

Zůstaň zde, Ajšo! Škoda těch zapadlých snění.

Což věříme v život? – Kdos velký tu kráčí – snad Trest.

Za profanní lásky, za naděje ubité z rána,

za divoké noci, kdy nebylo hvězd.

Zda věříme v lásku? – Ah, kletba té ponuré skepse:

morálka, znavení, kde Život jsem chtěl...

Ó bylo to dávno, snad z rána... v čas pohlavních krisí –

My tušili Boha v záchvatech rozsněných těl.

A věříme přece! Plá cos v Tvém zeleném zraku...

Věříme přece – Tvé tělo se v mých rukou chví...

Vzpomínáš, Ajšo, těch večerů dusných,

než odkvetl šeřík? – Tvůj zrak byl tak mdlý...!

Vše splývá v jedno: Pohlaví, duše a život.

Můj problém! Jak snil jsem kdys před léty, sním –

Illuse zdrány – Žár ubíjí poslední květy:

Ó zůstaň zde, Ajšo, pak přijde již podzim, oh, vím..