PODZIME, PODZIME! (1)

Už tvou píseň větry hrají,

z holých polí dýchá stesk;

mlhy s římsy oblak vlají,

že den sotva rozebřesk’.

Melancholie v tvé tváři

usmívá se skepticky;

ať si slunce ještě září,

nevrátí žár mladický.

Vzpomínky jen přijdou časem,

přinesou ti nazpátky

jakby květy jiných pásem,

co jsi žil, sen, pohádky!

To jen chvíle okouzlení

zastře obzor na chvíli,

za nímž leží rozuzlení,

silueta mohyly. –

Jednou z rána v dumné chvíli,

kam jsi jen svým zrakem stih’,

uzříš jako rubáš bílý,

v nějž i ty se stulíš – sníh!