PODZIMEK.

Je tady už? Znám toho kmeta,

ke krbu usedl k nám blíž,

kol bledých skrání jemu zkvétá

ocúnů jedovatá číš.

To má být konec? Zapomnění?

Na sebe zříme jako v snách,

on vzpomíná mi louky v snění,

kde stíny táhnou ve mlhách.

To má být konec? Pravím k sobě,

což octl jsem se u vrátek,

kde štvaná noha klesá v mdlobě

si lhouc, že hrob zas počátek?

Dí vlídně kmet: „V tom koloběhu

jsem přišel, bych ti připomněl,

když v duši květ, čím trocha sněhu

na skráních?“ – Řek’ a dále šel.