Podzimem zlatavým NAD PRAHOU měsíc pluje,

Podzimem zlatavým NAD PRAHOU měsíc pluje,

sen obraz přesladký mně v Zlaté Studní snuje:

To město v šeru zašlých z mramorů je.

Perletí v oknech lesknou v stín se světla,

sta žlutých kosatců Vltavy v opál slétla,

plá z oblak krajek v leknín luna zkvetlá.

Hvězd s matným zlatem světel moře splývá,

Petřína zhnědlá spěž lamp bělí v dol zří snivá,

jak v temných obrysech se města úběl skrývá.

O mostů oblouky, o báně zelenavé,

hřebene divadla, komínů v mlhách dave,

vodáren věží hodin kruhy žhavé!

O školy, nábřeží, koncertních ruchu síní,

svět velký, cizí mně ať kreslí pěvci jiní,

mou pohádkou jste v měsíčných par jíní!

Skráň v dlani slyším z dálí hudbu: Rozmysli si...

a s něhou dumy mé pláč radostný se mísí,

o město života, nad zítřkem tvým a kdysi!

Nadějí město naše, divný hlas tvých zvonů! – – –

Leč láska bdít chce má, než v klid se pohříží

střech oranžová směs, v sen ulic šum tvých shonu,

má Moskvo, Říme můj, má drahá Paříži!