PODZIMKOVÉ UTIŠENÍ.

Ty chvíle přišly, kdy se dni zas krátí,

a mlhy začnou vlhnout v tichu lad,

kdy zbylé listí žluté začne rváti

zas drsnou rukou chladný listopad.

A jasněji teď než kdykoli před tím,

já, vězeň bureau, známý kraj svůj zřím,

v les dubový teď myšlénkami letím,

v němž laně chodí listím spadalým.

Na kraji lesa myslivnu zřím, réva

už na zimu je dávno svinuta,

v kraj onen podzim smutek svůj už vlévá,

tak ticho tam, ni pták už nedutá...

Jen prázdná hnízda tmí se v stromech holých,

bič vozky s řepou se tam ozývá,

pasácký oheň jen tam šlehá v polích

v mlh mléce, které všecko přikrývá.

Ó, podzim je tam jako v duši mojí,

z vod klidných tě tam vlhkost zaráží. –

Snů mojich marných strom, který tam stojí,

se v ztišených těch vodách odráží...