PODZIMKOVÝ VEČER.

Polehku se večer chýlil, na vonící kupy sena

citronové světlo vylil, a již nebem zticha táh

slabý zážeh zrůžovělý, chladla země orosená,

mroucí motýli se chvěli po stvolech a po travách.

Koroptví křik v prázdném poli ozval se a zanik’ zase,

zajíc přeběh’ v úhor polí odněkud z tmy ze mlází,

tišším chvění listí zdá se, modré světlo vylévá se

přese svahy do údolí, měsíc, měsíc vychází.

Lovec, který navracím se z podzimního honu domů,

na zad mlčky obracím se, divným citem rozchvělý,

podél rozevřených lomů, v stínu šelestících stromů

kráčím, v duši jak v těch stromech vše se chví a ševelí.

Jakoby teď na pěšině vynořit se měla zlehka,

sedět měla, ruce v klíně, stesk už cítíc svíravý:

v duši se mi zburcovala malinká jak loutka křehká,

bílé ruce žilkovaté kývaly mi v pozdravy.

A já, jenž ji nosím v skráni, v myšlénkách i vzpomínání,

v krvi srdce jenž ji nosím, bouří jenž jsem burácel

pro ni kdysi v proklínání – – – teď se ke mně tiše sklání,

v rány moje prsty vkládá, z nichž jsem pro ni krvácel...