Podzimní causerie.

Zažloutlé slunce na západu spřádá

tesklivou zář na šedá nebesa,

a smutný přísvit haluzemi padá

na svadlou trávu do lesa;

prochladlým vzduchem listí zkrvavěné

se snětí na zem’ zvolna třepetá,

nad vršky stromu houf se ptáků žene

a v teplo jihu odlétá –

a ze všeho, kam jen tvůj pohled padne,

a ze všeho, co v ucho šelestí,

teď jímáš tóny, barvy, zvuky chladné,

nicoty, zmaru, bolesti.

Vše prchá, pomíjí, vše hasne, schází,

květ, síla, žár i zeleň, zpěv a čas,

na trosky všeho jen se mlha sází

a rubášem je kryje mráz.

Po cestičkách se různé smetí válí –

jak pustne kvetoucí kdys zahrada!

Už jenom na květ aster namodralý

žloutnoucí listí upadá!

Lavičky pusté šedivý mech kryje,

a vítr pod ně listí zahání,

den ke dni klenba snětí světlejší je,

jež za léta je zaclání...

A kde jsou ony páry milující,

jež k večeru zde v létě sedali?

kde jejich láska, řeči ševelící,

kde chvíle, v nichž se líbali? –

Vše pryč, vše zaváto, vše rozneseno,

a ničeho zde z této zašlosti –

jen srdce teskně buší otráveno

na novo starou hloupostí...

Má sousedka teď okno otevřela

a zvlhlým zrakem zírá v krajinu,

kde koule slunce tone zkrvavělá

v záplavě lesklé karmínu.

Líc zažloutlou má, čelo samá vráska,

a čepec s varhánkami bílými,

jest jako opozděná sedmikráska

až k mlhám chladné podzimi.

Je starou pannou. Věrna z duše celé

prý mrtvo lásce z mladistvých je let...

to dávno as... to byly časy stkvělé

a nezkažen as ještě svět...

Uhaslo slunce. Mlha hustá, šedá

se nese jako závoj nad nivou...

má sousedka teď k pianu si sedá

a hraje píseň tesklivou...

Och, vadne mládí, vadnou touhy v nitru

– keř planých růží na čas rozvitý –

a jednou zbývá k podzimnímu jitru

prut z keře holý, trnitý.

l plytkou radosť, blaho, štěstí vrátké

čas neúprosný v dálku odvane –

života léto je tak krátké, krátké,

a dlouhý podzim nastane...

Náš los je smutný. Naše narození

nás zároveň jen na smrť vydává,

a života boj, žaly, utrpení

jsou smutná na ni příprava.

A duše naše trvale zná cítit

jen dojmy toho, co zve ku pláči,

jak úhor, kde se nemůže květ chytit,

a roste jenom bodláčí...

Vše prchá, pomíjí a zadržet se nedá,

jen to, co bolí, náhradou tu je,

a ku konci smrť dostaví se bledá,

a pohádka se skončuje.

A celou moudrosť, jež v ní skryta zraku,

číst můžeš z toho, co zde kolem zříš,

z těch svadlých listů, květů, z letu ptáků –

a zvednout potom hlavu výš.

Vše zelená se, kvete, jen když směje

se na zem’ slunce v žhavých paprscích –

pak chladný vítr všechno odevěje,

a ptáci letí v slunný jih...

Žít, užívat a kvésti bez ustání,

kdy slunce plá a kdy je blankyt čist –

a když tvůj podzim – klesnout bez reptání –

na chladnou zem’ jak svadlý list...