PODZIMNÍ DEN.

Nad tichou zemí zářné slunce stojí

a zlatým paprskem se dívá v lesy,

jak příroda si pomalu hrob strojí

v pavouků vláknech, v listí pestré směsi.

Mně pod oknem keř růží znova zkvetá;

hle, motýl k němu ještě zalet’ bílý;

snad poslední to pozdravení leta,

snad poslední to úsměv u mohyly!

Na holých kmenech plné hrozny vína

se v zlaté pýše svojí sluní klidně,

v nich na svou mladost zem’ se rozpomíná

a vzpomínkou tou usmívá se vlídně.

A lehce slunce šípem poraněno

do svadlé trávy jab’ko s větví padá,

v něm poslední svou obět a své věno

strom na ňadra své věčné matky skládá.

Sním u okna a vidím ptactvo tažné,

niv lesk i barvy tknuté umíráním,

třpyt vln i chvat, v azuru slunce vlažné,

a vidím vše a sotva slze bráním.

A jest mi, jak bych s myslí rozechvělou

měl toto vše v své nitro uzavříti,

bych přírodu v své hrudi nosil celou,

až přijde stáří, tato zima žití!

Až přijde pro mne chvíle umírání,

bych lehčeji moh’ v divém roztoužení

na ňadra matky s jasnou klesnout skrání,

juž v sobě splniv nové narození!