Podzimní duma.

Vždy vídám rád, kdy mlhy volně plynou

zašedlým mořem vážně nad krajinou

a pak jak opona se zvednou výš

a slunce na kraj zamlklý a holý,

na zvadlá luka, lány vlhkých polí

paprsků vlažných plnou lije číš.

Když pozdní záře zbledlým zlatem svítí,

tu schnoucí stromy divné kouzlo cítí,

jak báji novou starých blaha chvil,

a ve mdlém kmitu, který mírně hřeje,

se klidně poslední list dolů chvěje,

jenž na větvi kdes ještě z léta zbyl...

Též duší táhnou mlhy v tichém sboru

nad krajem pustým jako po dnech moru,

jich těžký příkrov kryje slunnou výš; –

leč marně čekám v předsmrtnou tu dobu

na slunce svit, než klesnu do tmy hrobu,

a na ohnivé lásky plnou číš!