PODZIMNÍ DUŠE.

Řev moře doburácel za tratěmi vlaků,

ztracené dálky vracely se zraku.

Svit slunce v lehké zformoval se tony,

po trávě listů motýlích padalo miliony.

Jas krajin subtropických jeseň prodloužila,

v hýřivé barvy úmrtní se naposledy vpila.

A zde se ukryl: jak zvěř postřelená

lítostně patřil do hloubky, slzného do zelena.

Poslouchal řvaní říjných jelenů,

na cestovní svou hledě halenu

a na údolí křivé patřil lesní,

o němž se toužným milencům ni v máji nesní.

V prořídlém lese v procezených svitech

zřel záři sluneční ve chvějných stalagmitech,

tisíce sevřenými jak by chvěla ústy

a ve chrám padala, jenž temný byl a pustý.

V chrám duše jeho, kde je teskno stále

jak v říši svaté pro dobrého krále,

kde liché stopy hnou reminiscence,

po stěnách šero, dávno zvadlé věnce.

Klášterní chodby, kde se potmě chodí,

skaliska zrádná, kam se nesmí s lodí,

a před kostelem, nakloněným maně,

bezedná lodička na jižní straně.

To byla jeho duše: oddaná a chabá

a pro tíž života přílišně slabá.

Sem přišel v posled po skončení pouti.

Jako se vlna, hrob i skála hroutí,

jako se oko, květ i hvězda tříští,

tak vítr plání, bolest nitrem sviští.

Vzpomínal na vše, co kdy prožil v žití,

pomyslil na hrob, který v dálce svítí.

Poslouchal ohlas zabloudilé flétny,

milostný refrén byl už málo vzletný.

Moderní člověk s ochromenou vůlí:

napolo pokrokář, reakce ctitel půlí.

Nepřítel vlády, odpůrce všech mnichů,

příznivec lidu, soudní znalec hříchů.

On četl mnoho a též viděl dosti,

zhořkli mu lidé učení i prostí.

Prochodil poušti, znal evropské ráje,

Turčíny smilné, seveřanské kraje.

Boháčů pýchu, proletářů bídu,

prodajnost vlády, dekadenci židů.

Zřel velkoměsta z kathedrálních věží,

vesničky včelné, troufanlivost kněží.

Dělníků huťských na táborech býval,

písničky vzpoury s uhlokopy zpíval.

Zřel přístavy a chrámy, pitoreskní ghetta,

veškerou slávu a i špínu světa.

– A za reformní leckdy nálady

míval své chvíle slabosti i dobré nápady:

Poklady zlata do propastí schovat,

nový řád světu rázem oktroyovat.

Pochovat odumřelá v srdcích strašidla,

k vývoji líná společnost aby se pobídla.

Zčernalé mraky temní se jak dumné thuje.

Člověk starého zákona svou zpověď formuluje:

Stříbrně třepotavé vlání...

jak dojemně se ke rtům sklání

dozrálý hrozen, švestka na sadě,

panenská jablka v zralé náladě.

Plouživé kouře pýrové,

slípavé hroudy syrové

a modré stíny husí

v mlhách, jež dálky dusí.

Poslední máky v řepách plají,

v hrudách se nitky třepotají.

Někde se jabloň poplete,

v rozpacích znovu rozkvete.

Stříbrné harfy hrají,

jeleni z dálky naslouchají:

Na podzim chtěl bych odumřít,

pod sebou jezer vodu zřít

měděným listím ztřísněnou,

trávu chlórově zelenou.

Jelenů bludných po hlase

jdou laně k noční říji.

Tělo i duše oddá se

lehtavé agonii.

Ze slunečního talíře

dští stromy světel vějíře

a na zvědavé paseky

jde průvod panen daleký.

Uprostřed nich, hle, královna,

milostná všecka, slitovná,

ta seřadí je dokola,

až měsíc k tanci zavolá.

Až zlaté vlasy zavanou,

večerní světla zaplanou,

zlatistá křídla motýlová

západ vybarví do nachova,

a v tanci šat se odchýlí,

i vlas jich dlouhý, spanilý.

– Na mládí srdce vzpomíná,

když tanec světel počíná.

Než po krajině sníh se rozhostí,

než půjdou smutky mojí bytostí,

než v terčích dohoří úpaly slunečnic,

než stříbra babího napřede pavouk víc,

a pozdě vstalí kohouti

než teskná jitra zarmoutí,

poslední mák než vítr urve v letu,

horečně přitisknu jej k retu.

Ve chmurná města tovární

má touha pak se promarní,

ač vím, že zhynou naděje

dřív, nežli budou závěje.

Je cesta moje daleká.

A nemám víry v člověka.

Couravá, schlíplá oblaka

jak seveřanští vězni,

a když se večer pomráká,

z mlh deštných zvony nezní.

A vysušení sedláci

se do svých chalup vytrácí.