Podzimní ekloga.

Tak sami dva! Tak sami dva!

Kol holé, udupané lány,

mou ruku tiše tiskla tvá.

Kraj prázdný na vše strany,

strniště v pravo, v levo též,

kdes v dálce v páře města věž,

cos jako parčík na obzoru,

v té pláni, kde stoh dělá horu.

Za stohem nízký panský dvůr,

já cítil chlévů výdech sytý,

kol hrabal zpelichaný kur;

přes nízké staveb štíty

tak divně láká stromů směs,

pár kaštanů nám zdá se les,

pod nimi v skromném stínu spolu

se tulí lavic pár a stolů.

Tam usedli jsme; do duší

nám vpadla jemná hudba tichá,

pod jabloní a pod hruší

ji jeseň v nitra dýchá.

Ó, pouze jeseň zpěv ten zná,

to hudba sladká, líbezná,

půl smíru v ní, půl resignace

a do duší se vlévá sladce.

Z těch různých kolem aromat,

zde z všeho vadnoucího listí

cos volá sladce usnout, spát!

však dříve spolu čísti

tu parnou léta kroniku,

kde růží žeh, zpěv slavíků,

kde fontánu trysk, paží ovál

o lásce tolik vypravoval.

Nám vypravuje znova dál,

neb píseň ta jest věčně nová.

Já v oko tvé se zadíval

a neměl zase slova.

V poledním slunci voněl stoh,

na silnici kdes hvízdal hoch,

banální jeho hvizdot ruší

tu tichou hudbu našich duší.

Tak rovněž drsná skutečnost

se v naše sny a dumy vtírá.

Buď píseň moje vzdušný most,

jímž v duše vchází víra,

že to, co v srdcích věčné jest,

výš tíhne v oblast zářných hvězd,

se zmásti prosou žití nedá,

leč stále výš svou peruť zvedá.

Tu hořkou vůni jeseně

jsme oba zamknuli v svá nitra;

nám bylo ticho, blaženě,

mžik ovlád’ vše! – Co dnes a zítra?

Mou ruku pevně tiskla tvá.

Tak sami dva, tak sami dva

jsme z eklogy té v koutek ztmělý

se vlastních duší zahleděli.