Podzimní elegie.

Zlomený prapor po porážce národa

jsi, kraji můj, a noha nesměle

teď šlape to, co zanechala příroda.

Přírodo, přírodo! Sbořený Babele!

Pláč prorokův je vítr po poli

a listí žloutne jak tvář mrtvoly.

Prochází smutek opuštěným lesem,

kamž zbloudila má noha v šílení

divoké krve, když se rozpění;

podoben Kainu, jenž svou sestru-duši

umrtvil myšlenek svých náhlou ranou,

ve lůno volám skal: O kde jsem, kde jsem?!

Nejtrpčí slzy po tváři mi kanou,

jichž léto žádné více neusuší.

Jen chladný mráz těch lidských srdcí proudí

mým ňadrem hlubokým a noc rozpíná

svou tmavou peruť nad tím kouskem těla;

bouř v dálce rachotí; má loď, jež spěla

v to moře širé hledať blaho, spásu,

se zmotá jak niť v labyrintu, zbloudí

neb na skalinu sklesne rozmetána

co rozbitý střep. Píseň milenčina,

jež opěvala mladé lásky krásu,

co temný dozvuk hasne pode rtoma,

jak slední hvězda, plavců naděje;

kdo, kdo ji zas k životu rozpěje?...

Po nahých skalách truchlivá zní hrana,

v niž ptáků ston se mísí žaloby,

že léto prchlo, že tu nejsou doma.

Břízy si stelou smutně na hroby

vyžloutlé listí – měkké věru lože,

v něž rád bych složil hlavu churavou;

tajemný větřík běží doubravou:

ach, co to bude, co to bude, bože?...

Zní umíráček. Poslechněte zticha

ten lkavý tón, jenž z každé větve vzdychá:

i vám tak zazní jednou z kostela.

Pojměte obraz v prsa rozchvělá,

ať neschází v něm záře bledosti,

jíž příroda tvou okrášlila líci!

Zatlačte oči přírodě, své paní,

než věčný sen se do ní zahostí,

a poklekněte, její služebníci. –

Mé oko bloudí v divém rozhárání

od místa k místu, kde dřív blažený

dlel úsměv jara, mladosti a blaha;

čas uchopil vše smrti rameny

a zůstavil jen místa holá, nahá.

Žalm smutku slyšeť jen a jeho zvuky

padají k srdci. Srdce, srdce mé,

jak jest ti volno při tom obrázku,

v němž všecko psáno perem bědy, muky?

Je noc, ó neplač. Též spat půjdeme.

Labutí léta zpěv jen jako echem

prorývá duši mou v zpomínce na lásku

a každá myšlenka má pouhým vzdechem.

Ó srdce mladé, srdce rozdrané!

Jsi jak ta jeseň s žalem úmrtí

a jako kraj, opuštěn od života,

jsi jako moře, bouří šlehané,

jak mrtvý člověk, chladný po smrti,

a jako slavík, který neklokotá.

Můj slavíku, kde jsou tvé tklivé zpěvy,

kde vřelý tlukot za podletních nocí?

Umíráš jako chuďas bez pomoci

a o tvé smrti nikdo, nikdo neví.

Můj slavíku, ty srdce moje mladé!

Čas přísný tebe v temnou hrobku klade

jak řeholníka slib v klášterní stěny;

tvé naděje jsou větrem rozneseny

a pláč tvůj těká jako bludné světlo,

a vadne kvítí, jež ti z jara kvetlo...