PODZIMNÍ ELEGIE

A listí žloutne... Padá, padá zas.

Zpívá si jako průvod hudební

když dálkou zachází, kde západ has’

alejí topolů a hoří v ní.

A ač jsi doma, přece zdá se ti,

že vítr cizí zavál přes lesy.

Chceš-li si zplna hrdla zapěti?

Nuž zpívej... Srdce se tak neděsí.

V tvůj domov Dravec často přilétá

sem přes lesy a kopce, vybírá

ze sýpek zrní, síně vymetá,

i z krve o daň tebe vydírá.

I o tvůj jazyk proklatě se rve

a od věků sní, jak ho ponížit,

znamení vpálit nemilosti své

a vše, což jeho bylo, vždy mu vzít.

Však národ přestal včera stádem být

a na porážku hnát se nedá dnes.

To musilo vztek honců probudit

a zuřivost, jíž honácký měl pes.

A vůbec... Za tu hanbu Evropy

já, člověk vzchopený, se nezardím.

Jsou do Spravedlnosti průkopy!

Svět nechť se diví pokáceným zdím.

Tvůj národ vyrost... Ale zapomněl

se přec jen sevřen v cizím područí.

Nezničil plevel, nevyrval se, žel,

byl otrokem, pán jemuž poručí,

jenž o osudy jeho starati

si zvykl, celé věky, cizinec,

jenž frivolně los počal metati

s kumpány o nejvyšší jeho věc.

Jsi arci doma... cítíš všecku lež,

jak před vnuceným bolem násilím,

sám o sobě však nerozhoduješ,

jsi připoután, jsi věčně odvislým,

vždy někdo do tvých pevných sází stop

i osud svůj, tvých kříží smysl cest,

je zavalí kletbami žhnoucích zlob,

a cítit dá svou nenávistnou pěst.

Jsi ovšem doma... Domov krásný je

a bory šumí tiše v skalinách.

Za nimi sní kdos, jak tě zabije

a jak by ti kol krku kličku stáh’.

Ten pocit divný... Bdíš a každý hlas

počítáš, nasloucháš, čím šumí bor.

A listí žloutne... Padá, padá zas.

A tys dál starý, důvěřivý tvor.