PODZIMNÍ HONY

Lov podzimní. Mlhy se v sosnách strou

a bez slunce vzduch se zdá mříti.

A tiše a bez hlesu lovci jdou

po luzích a sežloutlé mýti.

Ta podzimní veselost jásavá,

kdy chrtů hřmí smečka toulavá

po pahorcích, klestí a modravá

spí mlha v zeleni větví!

To loveckých brašen jen chřestí zvuk,

A chrti jdou krokem vážným.

O kameny holí zní kovaných tluk

tím sychravým vzduchem vlažným.

A puška tvá vlhne. Tříšť kapek v zem

tak sprchává líně, jak tu jdem’,

jen výstřel a ticho zas přejde snem

v té pusté samotě zmlklé!

A stále se lesy střídají,

vsi zapadlé, potoky, bory, –

až v cizích kdes končinách na kraji

se neznámé zabělí dvory.

Již blízká noc v stíny se zapřádá.

A družina do vsi zapadá,

kde u krčmy temní se zahrada,

a z lahví to zátkami duní.

I honci tu pijí. Pod spoustou much

jsou jehličím zrudlé jich nohy.

A chrti chlemtají vody struh,

je nevzruší lesní již rohy.

A zdá se ti, jako bys celý den

za myšlenkou honil se neznaven,

jak chtěl by jsi postihnout nový sen,

štval něco a sám byl štvaný.