Podzimní hudba.

Ty v starém parku rozbité vázy,

kam žluté listí severák hází,

žal nejlíp znají jeseně mroucí,

v němž slyšet srdce přírody tlouci.

Tu cítíš, vše jak málo má ceny,

jak branou žití ve zmar se vchází,

na puklé číše, na mrtvé ženy

myslíš, jak všeho zde negace hrází.

Ach, v starém parku rozbité vázy!

Vy mrtví v ňadrech lilie brouci!

Vy zdraná křídla motýlů skvoucí!

Jak branou žití ve zmar se vchází!

Jak chladný vítr, keři jenž svistí,

a rudé a žluté a žíhané listí

se vzdechem, vzlykem a se zlostí hází

v ty v starém parku rozbité vázy...

Já chtěl bych podvečer, kdy všecko do tmy splývá

a vichr v alejích kdy třese kaštany,

kdy píseň sychravou si lady jeseň zpívá,

stát parku u dveří jak žebrák sedraný.

A jedné, jediné, jež tady půjde kolem,

na čelo hoditi list jeden jeseně,

jí pohlédnouti v tvář a prchnout mhavým polem,

se vrhnout do trávy a plakat šíleně...