PODZIMNÍ JITRO.

Mlh jemný popel padá v každé líce

a v každý kámen jíní pavučiny,

běl plísně kryje kámen u silnice,

jak spad’ by právě s vlhké zříceniny.

Dva starci jdou zde zvolna, kašlajíce

a jeden stane: na své patří sliny

a bručí – našel v nich snad krve více

a s resignací hledí v mlžné stíny...

A dívka, – na ramenou suché klestí –

na kámen sedla, břímě stranou klade;

sní: co tu s hochem, co jen bylo štěstí!

Ten kámen v jíní!.. Ve své vášni mladé

zde v objímání každý večer dleli –

ten kámen ještě včera lesk’ se celý! –