Podzimní jitro.

Podzimní jitro stromy a keři

prosvítá v lesů zákoutí,

a už jak zas by v stínu a šeři,

ve mraku chtělo zhasnouti.

Mraky se honí s olovnou tíží,

jakoby nesly v nitru sníh,

nahý strom v smutných dumách se shlíží

v nečistých deště kalužích.

Sychravo, vlhko. Kam se zrak dívá,

ospalé, pusté lesy zřím...

Kdosi jde cestou. Však zas už splývá

postava jeho v mlhy dým.

Sežloutlé listí dávno je dole,

po lesích větrem rozváté,

haluze k nebi přímé a holé

trčí jak ruce rozpjaté.

Jenom ty duby listem svým chřestí,

netratí jara ozdobu:

tak si, má duše, vzpomínky štěstí

vezmeme s sebou do hrobu.

A břečtan strání, skalného zdiva,

svěží a krásný teprva,

praví mi, že i památka živá

mohyly naše přetrvá.