PODZIMNÍ JÍZDA.

Dnes jel jsem Polabím, rovinou nepřehlednou,

již slunce podzimní hladilo unaveně,

kde tůně svítíce jak v závojové pleně

dřímaly na lukách, jež lehce jíním šednou.

Jen občas z táhlých brázd se černá hejna zvednou;

to vrány slétají se nad chorý kraj denně

s poselstvím zániku až příliš otevřeně.

Zpět jedu do kraje, jenž jarem plál mi jednou.

Snů strážce nevěrný teď hledám v holých pláních

barevně květnatý obrázek mládí svého.

Zřím obzor zamžený osudu nejistého.

Zbyl jenom úsměšek v tom zmatku hlasů vraních,

a v tichém úpění, jímž vítr krajem letí,

otázka bázlivá, k níž nikdo neodvětí.