PODZIMNÍ KADENCE.

V podzimních barvách a ve zlatu

zářící, pestrá stráni s ratolestmi bříz a akátů

sluncem rozžatými,

tichá radosti s rudými slzami šípků a měnivým šatem habrů a buků,

stráni s lesklou bronzovou travou

a s vyprahlou a unavenou, do měkkých, hedvábných šátků

modravé mlhy se halící hlavou, –

vonnými ústy svými

na oči zlíbej mne, podej mi horkou svou ruku!

Vážný a přece horoucí paloučku, tichounkou píseň pějící pod stromy,

zpěvavý paloučku uprostřed plápolu

němých a pomalu žloutnoucích topolů,

buď svědkem mých smutečních svátků,

buď asylem srdce, jež žalostí vadne,

buď mojí svatyní!

Buď mojí nejtišší svatyní,

poněvadž v tobě mne nikdo pro moji vášeň zlobně nenapadne,

poněvadž v tobě ani mé vzbouřené svědomí

za žhavou, prudkou, vše ničící lásku mne neviní...!