PODZIMNÍ KOUPEL

Podzime, stůj. Ještě srdce sny hlavu plní

jak parami omamnými stárnoucí víno sklep.

Jak stará, ztrhaná stoupa, jako vítr se v ostřici vlní,

bije krev vykvašená, žil umdlévající tep.

Nebolí objetím štěstí a nepálí slzou ztráta,

jen podzimní růže hoří pod žloutnoucí jabloní,

a s dívčích úst polibky cizích jak v podvečer pod okny máta

v samotu srdce tvého dny letními zavoní.

A řeka, která se tmí, je ještě vzrušená, vlahá

polibky léta, jež právě ji pustilo z objetí.

Vstup do její vlažné lázně umírajícího blaha

a vylov z lůžka, jež chladne, vůni svých podletí.

Podzimní plavče, stůj. Nač úporně mířit k cíli,

když s vesnou utonulou proud mimo zpět uplývá.

Na prsou ruce slož a nech se unášet chvíli,

k nebi tvář obrácenou, jež ještě se usmívá.

V loktech, jež ještě hřejí, a nad hrobem, který už studí,

s vláhou minulých jar pluj pomalu k moři zpět,

a vlny ztišené řeky, které nerozrážíš už hrudí,

ti položí na ústa tichá tvé poslední růže květ.

Poslední je to květ, jehož vůně bolí a drásá,

poslední touhy úzkost v ten šarlat zakletá,

poslední zjevení lásky, poslední života krása,

posledních křídel blesk ptactva, jež odlétá.