PODZIMNÍ KRAJINA.

To byla malá zátoka, kam loďkou

jsme zabočili... Po hrázi pár kroků

a stoleté nás přivítaly stromy,

ve kruhu stojící jak bdělé stráže

mýtiny velké, sem tam prostoupené

směsicí olšin, šípků, révy, chmele.

Buk rozlehlý a stříbrolistý topol,

pln rozsochatých haluzí a vrby

jak v smutku schýlené nad úzkou strouhou,

jež v krajích tisíci se smála vrbic

růžovým květem. V středu vlhká hlína,

a jako kůže vysvlečených hadů

žní chmelných zbytky, ovětralé tyče

tu na jehlance stály vyvršeny,

o dubu mocné podepřeny větve,

tam v neladu se rozházené tměly.

Tu půda sšlapaná, tam zelí, řípy

se táhly ostrovy, tu zeleň šedá

jak olivově lehce nadechnutá,

tam ostře jedovatá, v proutí svlačců

se vily bílé zvonce plné rosy.

A podjeseně táhnul smutný parfum

jak z listí vadnoucího, z mokré hlíny,

a z nahořklého balšámu, jímž plné

kol břehy byly. Odlehlý kout celý

jak Paradou byl severní pln dechů

a divné poesie umírání.

Výš nad vrcholky rozsochatých stromů

jak stádo, jako velké karavany

v dál putující oblaka se nesla,

tu bílá jako ptáci pustin, šedá

a namodralá, těžce fialová,

tu plná světla a tu plná deště

a všecka plna podivného kouzla,

jímž pouze jeseň mluví ku mdlé duši.

Jak únava to na všem spočívalo

po práci odbyté, ne ona sytá,

jež děkuje, že dílo s plným zdarem

jest hotovo, však ona vyčítavá,

jež ptá se proč a k čemu všecka práce?

Nač starý plod mře, aby nový povstal?

Nač za letem se žene nová jeseň?

Nač v změny spáru úpí svět a tvorstvo?

A valná její olověná tíha

na duši klesla jako těžké mračno,

zkad nechce, nechce, nechce spadnout krůpěj

osvěžné vláhy, které zvolna táhne

nad krajinou a v rýhy brázd jen hází

stín za stínem a odtáhne a zmizí.

Stín v polích za ním, nikdy však stín z duše.