PODZIMNÍ LOUČENÍ.

Všechno pláče před podzimem... všechno pláče...

V parku pláčou sochy chladné, ve vzpomínkách, ve vzpomínkách,

stromy chýlí hlavy dolů, sesmutněny, opuštěny...

Do daleka ptáci teskní, chladný větřík čeří křídla,

ptáci křídla rozvírají, měří jimi širé nebe –

I to srdce oklamané, i to srdce nechápané,

před podzimem zaplakalo, zaplakalo z všeho nejvíc...

Všechno pláče před podzimem... všechno pláče...

Jen vy, oči milované, kterými se srdce dívá,

oči moje milované – jen vy ještě nepláčete!

Nepláčete, neteskníte, nechcete se poddat lásce!

Podzim, snílek melancholik, teskný přítel chorých srdcí,

nedopřává důvěřovat, nedopouští domilovat...

ani jedno obejmutí, ani jedno políbení...

A přec se už všechno loučí...

Neznámá a litovaná, nechápaná, milovaná:

Loučíme se možná navždy...

Slova se tak cize mluví, nejasně a zapíraně,

ale srdce objalo by, políbilo, zaplakalo...

Se srdcem se srdce loučí...

Všechno pláče před podzimem, všechno pláče...