Podzimní luka.

Ó dlouhá, vlhká, zamlžená luka,

z nichž ocún jen se kalným okem dívá,

v nichž chodci pouze upomínka zpívá,

a parou dál jej duchů vodí ruka.

Vám ocún – chodci pouze lítost zbývá,

a nad vším jedna píseň truchlozvuká,

zpěv chřástala, co zvolna se kraj stmívá:

cos, jak jdeš, v srdci láme se a puká.

Jak úzkostlivě lnete ku obzoru!

Jak zachvívá se větrem zimomřivě

stvol přesličky, květ srdečníku bílý!

Tak v duši z dum a pochyb, snů a sporů

jen upomínky táhnou úzkostlivě,

bol starý lká, a mrtvá naděj kvílí...