PODZIMNÍ MEDITACE.

Dovoněly růže bílé,

pouty smrti kraj je spiat,

pomalu se blíží chvíle,

kdy vše půjde tiše spat.

Dozrálo a dozpívalo,

co tu mělo růst a kvést,

sesmutnělo, co se smálo,

záhadou sen žití jest.

Přijde mráz a zničí všecko,

hlavu skloní list i květ, –

každý květ je jako děcko,

jež tak rádo mělo svět!

Stálá změna, všecko cizí

na tom světě nejistém!

Co je člověk? vždyť sám mizí

jak ten list tak za listem...