PODZIMNÍ MEDITACE.

Jak z kořena pošlo, zas na kořen padá

to listí ve smrtelném chvění.

Je stařenou vesna nedávno mladá

a ví, že usne bez probuzení.

Má za sebou všecky rozkoše dětství

a před sebou zimní sněhový lán

a času jen strnulé, tiché kmetství,

jemuž jest její pláč nepovolán.

Ó neznámá božství, v tom ukrytá loubí,

s ním jeden vám usouzen ukrutný zmar.

Již svadnul věnec, jenž čela vám vroubí,

a zkvetlé růže vám živlů rve spár,

a západ skučí nad hlavou vaší

a libánků polibky ruší a plaší,

jest těžký slzami, jež kanou v zem,

a blátem třísní vám šatečků lem.

Již opona padá – lidstvo má dosti,

je konec té přírody komedii.

Kdos pochopil, mlč, a tíhy se sprosti.

již hra ta věsí na tvoji šíji?

Buď mudrcem. Umřeli také jiní,

již před tebou šli v tu podzimní dál.

Ta jeseň hrob lásky i přírody stíní,

a marný byl výkřik a marný tvůj žal.

Hleď, nedávno’s přísahal věčnou lásku

a mnil, tvůj cit že přetrvá svět,

teď strhána pouta jsou důvěrných svazků

a zámek tvůj vzdušný řítí se zpět.

Ó „na věky, na věky!“ šeptala ústa.

To slovo neměl slyšeti den.

Tvé „na věky“ hrobu teď tma halí pustá,

to „na věky“ v loučení splní se jen.

Ba fantasie třeba je mnoho

si vykouzlit z temnice podsvětí toho

tu podobu opět, srdci tak milou,

tak svěží, jak druhdy před lety bylou,

a přibásnit nahému čelu té lebky

vlas živý a divý, kadeřný, hebký,

té bezmasé čelisti růžové rety

a vyhaslým děrám zraku zas vzněty

a holým lícím pleti květy.

Hrob na konec zmocní se všeho

a zdrtí vše tíží objetí svého

a vyssaje, roztrhá, spálí v prach

ten idol, jenž jásal nám na ústách,

a po letech na posměch, bolesť a vztek

k nám vyhodí hodů svých ostatek,

a ze všech tužeb, lásek a prací

nám setlelou lebku jen vrací...